Asi neexistuje nic, co by už o nové knize Aleny Mornštajnové nebylo řečeno či napsáno, nehledě na kauzu, která knihu doprovázela - k té se vyjadřovat nebudu, šla mimo mne, měla jsem jiné starosti a nemohla a nechtěla jsem kauze věnovat energii, které jsem i tak měla málo. Také jsem na knihu chtěla nahlídnout nezávisle, bez případného předchozího soudu.

Já sama si paní autorky velmi vážím, kromě Listopádu jsem zatím četla všechno a všechny knihy ráda doporučuji. Stejně jako divadelní představení Hana v brněnském Mahenově divadle, které je prostě výborné.

Les v domě se od rodinných ság, které Mornštajnová opravdu umí, liší. Je to příběh cácory, dívky a později mladé ženy, která vyrůstá v rodině bez lásky, nezažívá to, co by mělo zažívat každé malé dítě. Vztahy mezi členy rodiny jsou chladné, jedinou její kamarádkou je Monika, její imaginární kamarádka. V cácoře je odmalička budován strach z lesa, neznámých lidí, nedůvěra k druhým lidem, což ji poznamenalo na celý život. V rodině navíc dochází k věcem, o nichž se mluvit nesmí - a pokud se o nich mluví, je to lež. 

Nicméně žádná z postav není sympatická, což dokázala autorka skvěle vykreslit, z každého jde cítit chlad. Kniha je tématem i stylem autorky temná a ponurá, nebude vám z ní dobře. 

Konec je pak trochu přitažený za vlasy, ale v rámci příběhu i uvěřitelný, knihu protkává metafora lesa, který dominuje zakončení příběhu.

Za poskytnutí recenzního výtisku mockrát děkuji @hostbrno