Veru píše blog.

Jsem moc ráda, že nakladatelství Fobos začíná překládat starší, klasické horory. Obětiny Roberta Maraska byly poprvé vydány už v roce 1973, o tři roky později se dočkaly filmového zpracování. Právě tímto dílem se nechal inspirovat Stephen King ve svém díle Osvícení.  Obětiny je příběh manželského páru Marion a Bena, jejich syna Davida a Benovy tety Alžběty, kteří se rozhodnou uniknout hluku velkoměsta a pronajmout si na celé léto panské sídlo na venkově. Za krásných 900 dolarů, zato s "věcným břemenem" - paní Allardyceovou, která žije v západním křídle domu, za mohutnými dřevěnými dveřmi. Povinností pronajímatelů je pouze stařence 3x denně připravit jídlo.  Autor napětí dávkuje postupně a postupně vám také dojde, že na tom domě "není něco úplně v pořádku". Dům má nadpřirozenou moc psychicky i fyzicky své nájemníky ničit, mučit, oživovat v nich negativní vlastnosti, kvůli kterým pak vyhrocují vzájemné vztahy i běžné denní činnosti.  Kniha je svižná, chytlavá, napínav

Skořicové rolky jsou ideální pro podzim. Ten už je zase ve vzduchu. Kdo se taky netěší? 😀 Na těsto budeme potřebovat: 3-4 hrnky hladké mouky 1 hrnek vlažného mléka 1/2 hrnku vlažné vody 1/4 hrnku oleje 1/2 hrnku cukru 2 balíčky sušeného droždí 1 lžička prášku do pečiva 1/2 lžičky soli 1 lžičky vanilkového extraktu Náplň: 1/3 hrnku cukru 1/3 hrnku třtinového cukru 1/3 hrnku másla 1 a 1/2 lžíce mleté skořice jablka nakrájená na plátky Pekany (nemusí být) Postup: Troubu si předehřejeme na 180°C. Do mísy nalejeme vlažné mléko a vlažnou vodu, přidáme lžíci cukru a promícháme. Přidáme sušené droždí a necháme 5 minut pracovat. Promícháme a přidáme olej, sůl, vanilkový extrakt, cukr a prášek do pečiva. Postupně přidáme také mouku - vmícháváme po hrníčku, abychom kontrolovali hutnost těsta. Na pomoučeném vále vypracujeme těsto. Do velké mísy nalejeme trochu oleje a vymažeme dno mísy. Do mísy vložíme těsto, přikryjeme utěrkou a necháme kynout, než se dvojnásobí (cca 30 minut dle teploty místnos

Včera jsme se vydali na Slovensko, konkrétně na Oravu, kde nad obcí Klin v roce 2007 vyrostla socha Ježíše Krista, kopie Krista Spasitele, která se tyčí v Brazílii na vrchu Corcovado nad městem Rio de Janeiro.  Socha Ježíše Krista se nachází kousek od vrcholu Grapa v nadmořské výšce 686 metrů n. m. Je vysoký 9,5 metru, jeho paže mají rozpětí 7 metrů a i s podstavcem váží 23 tun. Ruce sochy Krista Spasitele směřují na celou Oravu a mají ji ochraňovat.  Autorem projektu je místní občan, Jozef Sroka, byla vytvořena z železné konstrukce a zalita betonem.  finální podobu údajně vysekal motykou a sekyrou místní lidový řezbář Peter Ganobjak (tuhle informaci řezbář popřel, prý ale potřeboval sbíječku).  Socha byla zhotovená za 25 dní a postupně k ní přibývají další sochy, v roce 2009 přibyla socha papeže Jana Pavla II., který před Kristem klečí a modlí se k němu, a další významné církevní osobnosti kraje.  V blízkosti soch se nachází také Kaplnka Božieho milosrdenstva, ve které si můžete zakou

Krásné pondělí! tentokrát se zadařilo a sepisovala jsem si, co se přihodilo průběžně. Musím se poplácat po rameni.  V pondělí mne potěšila zpráva, že jsem vyhrála sadu korejských masek na pleť. Protože v neděli jsem si v DM koupila 4 masky, nebudeme o tom raději mlvuit. Po práci jsem jela do Zásilkovny a zalít zahrádku, opět jsem nasbírala nějaká rajčata. V úterý jsem opět jela zalít zahrádku a udělala čočku na husto. Sešla se nás v práci taková banda lidí, že když má někdo z nás čočku, zbytek bandy mu závidí a za pár dní si ji doma také udělá / poručí. Mne navnadila naše kantýna, navnadila i dalšího kolegu a další kolegové jen tiše záviděli. Ve středu jsem si vzala půl den volna, že zase budu vybalovat. Jenže :-D Vyzvedla jsem monsteru albo, syngonium, zajela na poštu a do knihovny, do lídlu, najednou bylo 13:00, do 15:00 jsem vybalovala a pak honem domů, najíst se a pak do kina na Barbie. A líbilo se mi to, správně trhlé, vtipné, ale cením si toho přesahu.  Ve čtvrtek dorazila soused

Srpen je pro mne trochu nostalgický, léto se s námi pomalu loučí, přichází chladnější dny, chladnější rána, blíží se začátek nového školního roku, padající listí a zima.  Léto je mé velmi oblíbené roční období a vždy je mi trochu líto, že zase končí. Se smutkem se ohlížím za končícím teplým obdobím a s mírnými obavami si říkám, jaká bude zima, jaké bude příští léto. Co všechno bude jinak?  Co mi ale letos v srpnu udělalo radost? zpracování úrody ze zahrádky, zavařujeme, křečkujeme a pořád vymýšlíme, co dalšího se dá zpracovat. kytičky, speciálně nově vykvetlá jiřina "break-out". A taky pokojovky, nakoupila jsem jich v posledních dnes poměrně dost.  oblaka, ve kterých hledám, co v nich není. plány na dovolenou, kterou jsme spontánně koupili a na kterou se moc těším. vybalování - protože po stěhování se rekonstrukce zastavila a pak přišla rána, která můj život vyvedla z kolejí, takže všechno šlo stranou. Ale teď... Teď už vybaluji, uklízím, utírám prach, nakupuji nové věci, a i

Hory zpívají je  krásně napsaný příběh, který se ale nečte snadno.  Je to děsivé zobrazení historie lidí ve Vietnamu, jejich  strádání, hladu, smrti a války  trvající desítky let.  Navzdory tomu, že se jedná o historii plnou válečných muk, hladomoru a boje o přežití, historii společnosti, která se rychle a nezvratně mění, je to příběh plný naděje, lásky a hrdosti lidí, krásy jejich země, jejich zvyků a přesvědčení.  Válku ve Vietnamu si mnozí z nás vybavují v souvislosti se škodou napáchanou na amerických vojácích, i tahle mince má ovšem dvě strany. Ta druhá ukazuje válečné pustošení Vietnamu, vietnamského lidu, ztráty domovů, členů rodiny, pout, které tvoří naši osobní historii. Hory zpívají je příběh těchto obyčejných lidí, malé holčičky Guavy a její babičky  Tran Dieu Lan . Příběh pokrývá historii od roku 1920 do roku 1970. Příběh je plný rodinné lásky, pout a vztahů, snahy za každou cenu chránit ty, které milujeme. Je ale také plný smrti a bolesti. Vietnamská historie nám není příl

 Tohle je laskomina! Můžete jíst jen tak ze sklenice, dát si je do kaše, do jogurtů, na zmrzku. Vyzkoušejte, budete mít boule za ušima! 😊 Na 4 omniovky (720 ml) budete potřebovat: 1 kg višní 40 dkg cukru 1 lžéce vanilkového cukru 75 g kakaa 0,7 dcl rumu Postup:  Vše smícháme, necháme odležet alespoň 10 hodin (nebo přes noc). Občas promícháme, aby se cukr rozpustil.  Naplníme sklenice asi 1,5 cm pod okraj (pustí dost šťávy) a pak zavařujeme asi 25 minut na 80°C.  Dobrou chuť! 

 Tohle je ten nejlepší recept na kečup, který jsem kdy zkusila a už nebudu zkoušet jiný. Zkuste jej také, sezóna zásobování se na zimu je tady! Na zhruba 6 sklenic (450 g) budete potřebovat: 2 kg rajčat 2 bílé / zelené papriky 4 cibule 5 stroužků česneku 2 lžíce soli 20 - 25 dkg cukru (podle kyselosti rajčat) 1 lžíce mleté papriky 1 dcl octu 5 kuliček nového koření 5 hřebíčků 2 bobkové listy Postup : Vše nakrájíme, vložíme do pekáče, pečeme 1 - 2 hodiny (až je všechna zelenina měkká) na 220°C. Občas promícháme. Vyndáme koření, rozmixujeme, přepasírujeme, naplníme sklenice a na 25 minut je zavařujeme při teplotě 85°C. Dobrou chuť!

Krásné další pondělí! minulý týden byl na mne trošku hektičtější v porovnání s jinými týdny. Vůbec ale nevadí :) V pondělí jsem si odbyla po práci vyzvedávání a posílání balíčků. V úterý jsem zajela do scuku vyzvednout nějaké dobroty, potom na zahradu, která potřebovala zalít. Ve středu byla vyzvednout dvě kytičky vedle ve městě - tam mi přibyl ve sbírce Philodendron White Knight a Tchynin jazyk. Slibovali déšť, tak jsem vynechala zalití zahrádky, nepršelo. Ve čtvrtek jsem měla půl dne volno, protože mělo pršet natuty, tak jsem si zajela vyzvednout krásku Marantu Lime, potom k sobě a asi 4 hodiny jsem vybalovala. Večer jsem byla sice zedřená, bolely mne záda, ale byla jsem ráda, že se konečně něco děje a že s tím trochu pohnu. Pátek jsem jen nakoupila na sobotní grilovačku, vypeckovala a naložila jsem višně v čokoládě a užila si volnější večer.  Zato sobota, zastavila jsem se asi na hodinku... Zavařila jsem višně, Lídl, hřbitov, druhý Lídl (spontánní nápad, co kdyby měli tašky se zele

Krásné pondělí! Nápad psát si, co se událo mi nějak nevyšel, teď jdu honem vzpomínat, co se vlastně událo. V pondělí jsem čekala na kytičku. Někdy se domluva s lidmi těžší. Bydlíme s paní 3 zastávky od sebe, ona je doma na mateřské, navrhuji, že se po práci autem stavím, cca v 15:45. Paní píše, že ne, že ona pojede s malým na procházku, až se manžel vrátí z práce, že mi kytku doveze. Ať ale dojdu na zastávku někde kolem, aby nezajížděli. Tak jsem čekala. V 17 jsem jí psala, jak to vypadá. V 17:45 mi volala, že vyjíždí. Největší liják. Já fakt to lidstvo přestávám chápat. Tak jsem zabila celé odpoledne čekáním, nepouštěla jsem se do ničeho, protože jsem čekala na madam. Kvítko jsem mohla mít vyzvednuté v suchu v 15:45, za deset minut být doma.  V úterý jsem pravděpodobně nedělala nic. Ve středu jsem byla v Zásilkovně, v Balíkovně, v Tescu a zalít zahradu.  Ve čtvrtek jsem si užila hodinku masáže a zajela konečně vrátit knihy do knihovny.  V pátek jsem asi taky nedělala nic. Jen jsem vys

Pekař příběhů je krásná a oddechová kniha, kterou si v blížícím se podzimu určitě musíte přečíst. Příběh baletky, která vinou únavové zlomeniny musí své baletní špičky odložit na hřebík, pohladí na duši. Sophie je trochu rozlítaná, zlomená, jelikož její sen končí, zažívá manželskou krizi, ke které se staví poměrně lhostejně. Najde si místo v pekárně Itala Giacoma v malém německém městečku, kde nachází lásku k chlebu, pečení, sobě samé a nový smysl života. Giacomo je pravý Ital, má krásný vztah k jídlu a své nonně, se kterou je často v kontaktu. Sophii ukazuje, že lidé a chleba jsou si v mnohem podobní, těsto potřebuje péči, čas a lásku, stejně je to také v životě člověka.  Příběh opravdu pohladí na duši, je laskavý a ukazuje nám, že každý konec je začátkem něčeho jiného, mnohdy většího. Příběh o hledání sebe, ze kterého na vás dýchne vůně chleba, a který vás zahrne velkým množstvím životních pravd, je vřelý jako z trouby čerstvě vytažený chléb.  Za recenzní výtisk ještě jednou moc děku

Kniha Všechen můj hněv je srdcervoucí a nadějný příběh o bolesti, ztrátě, rodině a odpuštění. Je smutná, dojímá, naštvává. Přesto je velmi krásná a důležitá. Na příběh Núr, Sala a Misbáh a jejich blízkých pravděpodobně nikdy nezapomenu.  Tato kniha je vyprávěná ve dvou časových liniích, více se však zaměřuje na současnou linku, příběh Núr a Saláhuddína, kteří v dětsví byli nejlepšími přáteli, během dospívání se však jejich cesty rozešly. Núr čelí rasové šikaně a psychickému a fyzickému násilí ze strany strýce, který ji vychovává. Pracuje v jeho obchodě a sní o studiu na vysoké škole a kariéře doktorky. Salovi umírá matka, která po sobě zanechala chátrající motel a dluhy, jeho otec bojuje se závislostí na alkoholu. Aby zachránil matčin odkaz, začne prodávat drogy, přestože ví, že je to špatná věc.  Misbáh je matka Saláhuddína, která vypráví svůj příběh a svůj sen v druhé z časových linek knihy. Misbáh je moudrá, laskavá a milující žena s velkým srdcem, kterou si zamilujete a jejíž smrt

Má první přečtená kniha Petry Klabouchové. Ženy, které byly v padesátých letech vězněny na Pankráci, které byly mnohdy těhotné a své děti přivedly na svět právě za mřížemi. Příběhy těchto žen nebyly hezké, doba byla zlá, nikdo nesměl vyčnívat. Příběhy jejích dětí byly kruté a především nespravedlivě krátké.  Z knihy vám nebude dobře, čte se velmi dobře a zároveň těžce, protože téma je velmi těžké. Velmi těžko se věří tomu, že se tato zvěrstva vůbec děla. V naší zemi. V Praze, na Pankráci. Nechápu, jak může být jeden člověk k druhému tak zlý, tím spíš, že se jedná o nevinná miminka, o pouhé děti.  Kde se v člověku bere zlo? Proč není po zásluze potrestáno? Jak mohly ženy dozorkyně po všem klidně spát, klidně žít, vychovávat vlastní děti? Nezažila toho naše země za války dost? Proč se zlo nacismu nezastavilo a komunisti používali stejné, ne-li horší praktiky? Proč se o tom více nemluví?  Hlavními tématy knihy jsou svědomí a pomsta. Já si cením práce, kterou autorka při psaní knihy odvedl

  Krásné pondělí! většinou se mi daří své týdenní střípky zapisovat si postupně, tentokrát se to ale nepovedlo a já se teď děsím, jak sepsat to, co jsem možná zapomněla.  V pondělí jsem dokoukala Ginny a Georgiu . Těším se na další díly. Propadla jsem MyHeritage . Je to docela závislost, šťourání se v minulosti může být občas velmi zajímavé. Skončila jsem v roce 1649, dál se mi zatím bohužel dostat nepodaří. Líbí se mi jména mých předků, ze jmén vedou Mechtilda s Emerencianou, příjmení rozhodně Medvídek. Roztomilost mám prostě v genech. Tvořením rodokmenu jsem strávila i celé úterý a středu. V úterý jsem udělala cuketovou polívku , která chutnala jako svíčková. Ve středu jsem si do práce objednala halloumi burger, tomu prostě neodolám.  V pátek v noci jsem odvezla bráchu na místo odjezdu zájezdu - tentokrát míří do Skotska. Dočetla jsem Všechen můj hněv . V sobotu jsme dali naše obvyklé kolečko - obchod, hřbitov, domeček - zalívat nebylo třeba vůbec nic, posbírala jsem nějakou úrodu (m

  Červenec byl v porovnání s předchozími měsíci náročnější, co se akcí týče, kulturnější. Přesto trvá boj s hledáním energie, doufám ve zlepšení. Snad jednou. 🧡 Zahrádku zažívám v plné kráse a nádheře, ačkoli je to z mé strany trošku punk. Rajčata jsem zaštipovala teprve dvakrát tuhle sezónu, za což by mne asi nikdo nepochválil, ale rajčata rostou a červenají, a to je hlavní. Bojuji s cuketami. Po loňském fiasku (jiné stanoviště a slimáci) jsem letos koupila rostlinek více. A už jsem sklidila 22 (slovy dvaadvacet) cuket. Potěšily mne jahody, které jsem koupila jako frigo sazenice a po měsíci jsem mohla poprvé sklízet.  🧡 Se čtením teď bojuji. Přečetla jsem 4 knihy (z toho jeden komiks), v každé knize nacházím sebe, svou situaci, svůj smutek. 🧡 Propadla jsem MyHeritage. Za 3 dny propojování jsem našla 866 předků, skončila jsem v roce 1645.  🧡 Byla jsem na Shakespearovských slavnostech na Slezskoostravském hradě, představení Sen noci svatojánské. Po dlouhé době jsem se fakt zasmála. 

Krásné úterý! tyto dva týdny máme v práci celozávodní dovolenou, já si ale domluvila výjimku, s tím, že zatím dovolenou naplánovanou nemám, přislíbila jsem alespoň, že udělám pořádek ve skříních. Vrhly jsme se na to s kolegyněmi, které jsou tady taky, protože jsou nové a nemají moc dovolené.  Začaly jsme tedy zlehka, omrkly skříně, naplánovaly, kolik organizérů koupit. Druhý den jsme všechno uložily do skříní a kochaly se výsledkem. Třetí den jsme věnovaly skříni, ve které je všechno (něco jako ta místnost u Moniky z Přátel, kde schovává všechno, a která se nesmí otevírat. Tu, kvůli které Chandler Moniku nazval bordelářkou. Věřím, že všichni doma takovou místnost nebo šuplík máte, máme ho i v kanclu). Takže oblečení, dodací listy, izolepy, magnetické pásky, staré katalogy, pracovní čepice, staré štítky a spousta dalších pokladů. Bylo to fajn, bylo to jako dělat si pořádek ve vlastním životě a plánuji něco podobného provést i u mne doma. Brzy. Jinak je tento týden takový pomalý, přesto