Veru píše blog.

Manželské duo Alexandra a Alexander Ahndoril, které celý svět zná pod pseudonymem Lars Kepler, začátkem listopadu vydává první díl plánované trilogie s názvem Klíč. V této trilogii navazují na klasickou detektivku a knihy Agathy Christie, kterou obdivují.  Až najdu klíč je prvním dílem této trilogie. Hlavní hrdinkou je soukromá vyšetřovatelka Julie Stark, kterou pověří  Per Günter Mott, muž z vyšší třídy, jeden za majitelů rozsáhlých panství a lesnické firmy s neobvyklou prosbou. Ve svém mobilním telefonu najde fotku z předešlého večera, na níž je mrtvý muž se zakrváceným pytlem přes hlavu. Per Günter (PG) si bohužel kvůli kombinací prášků a alkoholu z předchozího večera nic nepamatuje.  Julie je podobná keplerovic Joona Linnovi, také má své osobní démony, pronásleduje ji minulost a tápe v mezilidských vztazích. Julie přežila nehodu, kvůli které má na obličeji velkou jizvu a chodí o hůlce. Také trpí posttraumatickou stresovou poruchou, panickými ataky a úzkostmi.  Julie požádá o pomoc

"Některé rány nezhojí ani čas."  Hlavní hrdina knihy Lukáš není zrovna sympatickým hrdinou. Se svými rodiči má chladné vztahy, se svou bývalou ženou relativně vychází, s dcerou si párkrát za rok zavolá a svou současnou přítelkyni "až tak moc nežere". Zato má jasno ve své kariéře architekta, kupí se mu projekty, za kterými stále pospíchá.  Příběh Lukášovy rodiny se může jevit relativně normálně, obyčejně. Lukáš v dětství moc lásky ze strany svých rodičů nedostal, matka byla chladná, nedá se ale říct, že by se o svou rodinu nepostarala, vždy bylo uklizeno, navařeno, své dvě děti ale neobjímala, nepomazlila, neutěšila, jak by jako máma měla, otec byl ve své roli o kousek lepší, přesto tápal. Když však matka, trpící Alzheimerem a na srdce, v domově pro seniory umírá, zůstává po ní krabice vzpomínek - dopisy od její matky, fotografie dvou veselých dívek se dvěma chlapci. Lukášovi se vybavují poslední slova jeho mámy: Ani ne pět minut a Baška Voda. Lukáš se vydává po stop

Slepé skvrny českého sociologa Daniela Prokopa představuje největší problémy, se kterými se česká společnost potýká a vyvrací mýty, které jsou veřejnosti rúznými zdroji předkládány.  Jedná se rozhodně o knihu, kterou by si měl přečíst každý z nás, a především čeští politici. Zabývá se tématy jako jsou chudoba, politika, migrace, školství či dělení společnosti. Objasňuje široký okruh problémů, nahlíží na ně ze sociologického hlediska, ke všemu také přikládá statistiky, výzkumy a svůj pohled na věc a nabízí řešení. Krapet rušivě na mne působily kapitoly, ve kterých autor předkládá americký příklad: pasáže věnované Trumpovi či jiným prezidentům, americký vězeňský systém, ty bych asi zkrátila.  Jinak jsem ale moc ráda, že jsem si knihu přečetla, obohatila své obzory a zažila i pár "aha momentů".  HODNOCENÍ: 90 %  Za poskytnutí recenzního výtisku mockrát děkuji @hostbrno 

Ferda a Charlotta, dvě rozdílné dívky, ze kterých se v začínající válce stávají kamarádky. Kniha Hotel Atlantic vypráví příběh jejich putování do Palestiny za druhé světové války. Se skupinou přátel se vydávají do země zaslíbené na lodi.  Válka je největší zlo, na příbězích obou kamarádek a jejich rodin a známých i na příbězích kamarádů, se kterými cestujete, zažijete válku z jiného pohledu, nicméně o hrůzy ošizená není. Celou akci organizuje reálná postava dějin, rozporuplný Berthold Storfer, vídeňský bankéř, který byl pověřen samotným Adolfem Eichmannem, aby pomohl vyřešit židovskou otázku. Storfer však v řešení hrál jinou roli, než jakou měli jiní. Storfer pomohl transportovat 9096 Židů do Palestiny, čímž je zachránil před koncentračními tábory. Sám v jednom z nich v roce 1944 zahynul. Tato postava dějin si jistě zpětně zaslouží více pozornosti.  Téma přesunu židovské mládeže je pro mne zcela nové a jsem ráda, že jsem si díky knize rozšířila obzory. Ačkoli je na trhu spousta knih s

Po třech měsících se konečně dostávám k tomu, abych shrnula své dojmy ze zájezdu Řím - Vatikán - Neapolský záliv. Tento zájezd jsme s mamkou plánovaly asi tři roky. Jenže covid, pocovid, kdy se zájezd nenaplnil, místo něj jsme byly v Paříži. Loni jsme se dohodly, že si zajedeme, ale opět se zrušil termín, tak se zájezd posunul až na letošní léto. Jen došlo ke změně účastníka zájezdu. Zájezd byl moc povedený, počasí vyšlo až moc, protože v červenci zrovna padaly teplotní rekordy, ale jinak jsme se vraceli spokojení. První den nás autobus vysadil na okraji Říma, metrem jsme dojeli ze stanice Anagnina do Vatikánu. Na Náměstí sv. Petra jsme byli ještě před osmou ráno, což bylo super, bylo tam málo lidí, mohli jsme si v klidu vše vyfotit a vyslechnout výklad průvodkyně. Navštívili jsme Chrám sv. Petra, využili jsme možnost vstupu do krypty s hroby mnoha papežů a vystoupali také na na kopuli chrámu. Vstupenky bylo možné koupit na místě za cca 8 euro.  Následovala Vatikánská muzea. Zde to byl

Krásný čtvrtek přeji! Trochu nestíhám a doháním resty. Minulý týden byl koťátkový. Jak jsem slíbila, přináším, co mne potkalo. Kolegyně našla na horách dva malé kocourky. Prý byli v jedné horské chatě celý den, špinaví, tuliví.  Volala mi, že je tam nemůže nechat a jestli bych si je nemohla na pár dní až týdnů vzít. To bohužel nešlo, takže došlo k variantě den u mne, potom si je vyzvednou z útulku. No, co budu povídat, bylo to pro mne veliké zpestření, kluci byli zlatí, mazliví, hraví. V pondělí kolegyně obvolala útulek, na sítích zveřejnila nabídku kocourků k adopci. Ozval se jejich majitel, že se mu koťata zatoulala z chalupy přes les od horské chaty. Poslal i fotku kocourků s dcerami.  V úterý si pro ně přivezl a mi skončilo krátké, ale naplněné období. Koťátka byla naučená na záchodek, chutnalo jim, byli jen špinaví, což byla maličkost. Já se tedy moc nevyspala, měla jsem je pod postelí. Druhou noc si jeden z kocourků na drzovku vlezl ke mně do postele, uvelebil se mi na prsou jako

Ráj je lineární román, bez skoků v čase nebo literárních triků, ve kterém Abdulrazak Gurnah prostřednictvím života Júsufa pečlivě vykresluje mozaiku života v oblasti východní Afriky na počátku 20. století, ještě před příchodem prvních Evropanů a jejich kolonizací. V tomto románu Abdulrazak Gurnah, nositel Nobelovy ceny za literaturu za rok 2021, vypráví příběh 12letého chlapce, kterého jeho rodiče vydali "strýčkovi", aby vyrovnal dluhy. Na pozadí chlapcova dospívání se nám naskytá pohled do oblasti, v níž dochází ke katastrofickým srážkám: střetu odlišných kmenových tradic a pověr, střetu různých náboženství a kultur a střetu dvou různých evropských mocností, které spolu soupeří o kontrolu nad kontinentem, který jim nepatří. I přes brutalitu historického pozadí dokáže Gurnah vyprávět fascinující příběh z pohledu hlavního hrdiny Júsufa, bez použití drsného jazyka, na velmi osobní úrovni.  Příběh Júsufa je poutavý, podmanivý, čtenáře nenechá chladným. Román je nadčasový, ačkoli

 Krásnou středu! Minulý týden byl tak zvláštně podovolenkový, že se mi opět potvrdilo mé heslo: "Nikdo nepotřebuje dovolenou tolik, jako ten, kdo se z ní právě vrátil."  Bylo to náročné - naběhnout zpět do pracovního procesu, prodrat se seznamem úkolů, se kterými kolegové čekali na mne - a že někteří si ty seznamy sepisovali hodně pečlivě 😅 A ano, šlo to řešit i v době, kdy jsem nebyla v práci, ale proč, že. Takže to bylo takové divoké, uklízení, praní, vaření, lítání na zahradu, vaření.  Ve čtvrtek jsem si udělala radost v Polsku, zajela jsem si pro dýně a vřesy a udělala první letošní truhlík.  Taky mi přišlo asi 128 nových pokojových kvítek a ne, nevím, kam je dám, ale ono se nějaké místo vždycky najde, že. Doufám tedy. Jinak je to takový paradox trošinku, když mám plný jídelní stůl (160 cm na šířku) plný kytek a všude kolem stolu krabice, které musím vybalit. First things first u mne moc neplatí. A truhlík mám moc krásný! To zas jo 😀 Sice jsem ve starém truhlíku s pomně

Září uzavřelo léto a jednu z kapitol v mém životě, která trvala 25 let. I proto jsem se v září docela plácala, hodně přemýšlela, co bude dál, jak to mám zvládnout. Ale život jde dál a nikdy není tak špatně, aby nemohlo být hůř, že ano. 🧡 Květinová část zahrady roste jako pohnojená. Je to vtipné, v létě byla taková opatrnější, teď když jsem chtěla letničky zazimovat, vysadit růže a tulipány, není na ně místo.  🧡 Vyráběli jsme a křečkovali. Máme spoustu rajčatových dobrot na zimu, ještě se chystám na zpracování cuketové zásoby. 🧡 Koupila jsem si v náhlém pohnutí mysli odmoštovač. Mám doma jabloň? Samozřejmě, že ne. Na chalupě jich máme ale několik a já věřím, že ještě letos odmoštovač nastartujem a pokřtíme :) 🧡 Přečetla jsem 7 knížek a v mysli mi zůstala nejvíce Sněhová sestřička. Nechápu, že není tolik vidět. Ostatní knihy byly taky krásné, ale Sestřička byla prostě ta nejvíc top. Krásná, milá, bolavá, plná naděje a vánoční. 🧡 Byli jsme v Albánii a byla jsem velmi mile překvapená.

Je cosi shnilého ve státě Mississippi.  Velmi zdařilá satira na americký způsob života a její "černou" historii.  Percival Everett je univerzitní profesor angličtiny, který se s Amerikou nepáře. Tahle knížka je jedna velká jízda a autor si vere na paškál americkou nadutost, naivitu, policii i rasismus. V mississipském městě Prachy dojde k sérii vražd mužů, kteří jsou potomci mužů, kteří v roce 1965 zlynčovali Emmetta Tilla, černošského chlapce, který údajně laškoval s prodavačkou Carolyn Bryantovou. Její manžel a jeho bratr chlapce o několik dní později unesli, zmrzačili a zastřelili. Jeho tělo pak hodili do řeky. Chlapec se spravedlnosti nedočkal, stal se však symbolem boje za občanská práva. Prodavačka později uvedla, že si svá obvinění vymyslela, vrahy soud zprostil viny. Carolyn zemřela letos v květnu. Potomky obou vrahů si autor vybírá jako oběti. Uškrtí je ostnatým drátem, ufikne jim koule a na místě činu naaranžuje mrtvolu černého chlapce, který je velmi podobný Emmett